Život je takový, jaký si jej uděláte, a jak jej prožíváte

Bipolární porucha a rodina

Nevím, jak to bylo u vás, ale moje rodina se o mé nemoci dozvěděla dosti drasticky.
Co se týče mého manžela, tak z jeho strany, když jsme zjistili mojí nemoc, problémy nikdy nebyly. Ba naopak, nejdřív zjistil co a jak a snaží se mi pomáhat, a hlavně, VĚŘÍ MI.
Nemoc mi diagnostikovali, pře pár lety, ale problémy mám již od puberty, ale bohužel, moje rodina to spíše viděla jako výjevy puberty, byť je můj tatínek bývalý učitel psychologie u vojáků. někdy si spíš myslím, že nechtěla prostě vidět některé věci... Třeba se toho báli, nevím...
Snažila jsem se dodělat školu - zvládala jsem to po 2 roky, během nichž se můj stav neustále zhoršoval. To taky kromě manžela nikdo neviděl... Ale dobrý...
No a pak jsem slavila narozeniny, tedy dohromady s manželem, protože je máme blízko u sebe. Byli jsme u naší maminy a tam to probíhalo jako obvykle (rodina z mojí strany je velmi uhádaná a ukřičená - což já za zlé nemám, protože vím proč :-), ovšem mě to neděla vůůbec
dobře), no a narozeniny jsem teda nějak přežila, ale když jsme odjížděli, už jsem cítila, že se něco pokazilo úplně.
A druhý den bum a jeli jsme s manželem rovnou do Dobřan, kde jsme se přetahovali slovíčkama o to, kdo to zavolá domů, a tak se to vlastně rodina dozvěděla...
Bylo to hodně zajímavý na začátku. Rodina se taky musela změnit, nejsem si jistá, jestli si toho vůbec všimli, ale když jsme spolu, ta už se ani nehádají, a když začnou nasadim můj výraz a zklidní se.
Sestra pochopila, a já vlastně taky, proč jsem se k ní v dětství chovala ošklivě a mamina snad, že se nemusí pořád jen hádat a věci řešit křičením...
Jen na začátku z toho byli docela vyjukaný.. A nejsem si jistá, jestli vůbec doktorům věřili, že je to skutečně tahle nemoc...
Nejvíc mi bylo rodiny, teda maminy líto, když mě viděla při záchvatech, kdy jsem si škrábala ruce nehty až do krve a nožem....
Starší z rodiny to asi moc nechápou, nebo tomu spíš nerozumí a táta nevim, ten si o tom asi pořád myslí to své ale tak nějak se všichni snažíme.
Jsem za svoji rodinu ráda, ať je jakákoliv, protože když mi bylo nejhůř, tak se za mě všichni postavili, když jsem si třeba nechtěla nechat přiznat důchod, protože hrozně jsem se styděla...
Teď mě naopak kontrolují, jestli moc nedělam...
Je mi sice moc líto, že některé věci lidé pochopí až když je jim, nebo jejich rodinným příslušníkům nejhůř, ale třeba to takhle mělo být..
Na dětství dobré vzpomínky zrovna nemam, ale důležité je, že se některé věci změnily..

Vliv Bipolární poruchy na rodinu a okolí

Bipolární porucha může být i zátěží pro rodinu

Bipolární porucha neovlivňuje jenom životy samotných nemocných, ale i celé sociální prostředí, ve kterém se nemocný pohybuje, manželství, rodinu, přátele a společnost jako celek. Příčinou všech těchto vlivů je omezená schopnost tzv. oběti, hrát různé role v různých oblastech svého života.Takže vážně nemocná depresivní osoba se stává nerudnou, nekomunikativní, uzavřenou a neschopnou se aktivně účastnit, toho, co se děje kolem ní.
On a ona se často stávají tzv. Mokrou dekou oslabuje je jakákoliv radost, která by se kolem nich mohla dít a ostatní je většinou nechtějí mít ve svém okolí.
Proto se poměrně často stává velkou zátěží pro rodinu a přátelé, na jedné straně ztráta sociálního prostředí, které se obvykle očekává v rodinném kruhu a na straně druhé ve stejnou dobu zvýšení jakési nadstandartní péče, která zahrnuje povzbuzení, dohled či vyslechnutí nemocného.
Oproti tomu manická osoba je opačná, vtíravá, agresivní hádavá, přesvědčená o své neomylnosti, marnotratná, arogantní a rozkazovačná. Tito lidé se stávají skutečnou bolestní pro své okolí. V rodinném prostředí bývá člověk často otřesen, nemocný se chová velmi nezodpovědně, utrácí, bere si půjčky, často porušuje dohody, které se uzavřou v rodinném kruhu.

Není možné ani odhadnout množství citové bolesti, stresu a ztrát členů rodiny při snaze pomáhat a starat se o duševně nemocné osoby v domácnosti.V mnoha případech jsou jejich životy vážně narušeny a stávají se jistým druhem živoucího pekla.

Převzato a částečně přeloženo ze stránek:
Bipolar disorder community

Seznámení rodiny se skutečností onemocnění BAP

Vysvětlování psychické poruchy je samo sobě těžké, už jenom proto, že nelze prokázat v žádných specifických krevních testech nebo při sledování změn na mozku. U bipolární poruchy je to proto, že Bipolární porucha je porucha mozku, která způsobuje různé vzorce chování. které se dá vysledovat jen postupem času. Proto je velmi obtížné s tím někoho seznamovat, když vlastně v ruce nemáte žádné prostředky, kterými by jste to mohli dokázat. Mnoho lidí nedokáže přijmout fakt, že tato nemoc je vpodstatě jedno a to samé jako např: curovka, rakovina...

Když seznamujeme rodinu s touto nemocí, měli bychom se ji také pokusit přesvědčit, aby dřív, něž začnou uvažovat nad vyřčením „ortelu“, si také něco o této poruše přečetli nebo, aby s Vámi zašli k doktoru.

Také bychom jim měli dát najevo, jak moc je budeme do budoucna potřebovat, jak jsou pro nás důležití, a jak moc dobře víme, že i pro ně samotné bude smíření s nemocí velmi obtížné. A nejenom smíření samotné, ale také převzetí určité zodpovědnosti za naše chování, finanční situaci, v akutních stavech braní léků.
Pokud nám to stav dovoluje, tak bychom se rovnou s rodinou měli dohodnout na podmínkách, tak aby u rodiny či ostatních příslušnících nenastal tzv. Syndrom vyhoření…

Připravujte se společně na dobré, ale i ty horší časy, kdy Vám například bude hodně špatně, bude se Vám měnit nálada… Zároveň rodina bude vědět, jak Vám může v některých situacích pomoci dřív, než se nemoc úplně rozjede.

Pokud si nějakého partnera hledáte, tak je dobré je s Vaší nemocí seznámit hned, jako s cukrovkou nebo astmatem, aby jste předešli zbytečným komplikacím, kdy by jste třeba partnerovi řekli pravdu po roce a on by Vás hned opustil. Ne každý je připraven žít s touto nemocí.

Pokud mu to nevadí, tak se s ním hned bavte o tom, co a jak… Co má dělat když… Čeho by si měl všímat… Jaké reakce jsou u Vás normální… Že berete nějaké léky… S čím máte největší potíže…
Odhalení BAP mnohdy může pomoci zmírnit pocity izolace, že jste na všechno sami a zároveň Vám pomůže říkat Vašemu okolí, ať se na Vás třeba dnes s ničím těžkým nebo náročným neobrací, že Vám není dobře…, nebo že budete více vysmátí či vystresovaní. Už jenom fakt, že to otevřeně řeknete Vám samotným moc pomůže.

A ten největší smutek nakonec. Bohužel se stává, že nás naši milý díky Bipolární poruše úplně zamítnou, a o to je to horší, když víme, že s tím nemůžeme nic dělat. V tomto případě je dobré hodně komunikovat s těmi, kteří takzvaně zbyli. Mohou nám dělat prostředníky při komunikaci a popřípadě pomoci najít cestu k ostatním členům…

Ahojky

No a jak je to u Vás doma?
Hodně často mi píší lidé, že jim jejich rodina, jejich nemoc nevěří a podezřívají je z toho, že si nemoc vymýšlejí, jen aby nemuseli mít starosti, nebo aby nemuseli chodit do práce..
A pak druhý problém, že je jejich rodina opečovává až moc..

Ahoj Míšonapsala jsi to víc

Ahoj Míšo
napsala jsi to víc než výstižně.
chodím s bap do práce,na noční,abysme k důchodu vyšli,
ale i přesto naši neúnavně agitují,abych si našel jinou práci,mezi lidma.už jsem se smířil s tím že mi nevěří.
jenže kdybych byl v práci na denních,tak nemůžu říct,když mi bude blbě,že přijdu až mi bude dobře.
starám se o rodinu a stejně je to podle nich špatně.
několikrát bylo přerušení komunikace.nejdýl to bylo 4 roky.
bratr má schizofrenii.
podle rodičů si jí rozjel drogama,což taky ano,ale odle mě jen uspíšil její nástup.
jenže je tu aspekt a to alkoholismus táty,který přestal pít až v 2008 roce.pamatuju si jeho stavy,výkyvy a věci s tím spojený.je možné,že toto tím alkoholem tlumil.
ani se neodvažuju před nima říct,že je bap dědičná.
následovalo by popření či zlehčování bap.
musím to vzít tak,že spolupráce rodičů u nás asi nepůjde,ikdyž mě to moc mrzí.
marek

a

marekz (1.z@email.cz)

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer